Byly to první Ríšovy prázdniny a naše po dlouhé době trochu dospělejší dovolená. Od jara jsme věděli kam jedeme, ale dlouho jsme netušili do čeho. Jestli takhle jako my jsme s despektem přistupovali k černohorcům, přistupovali ti ze Západu k nám čechoslovákům v nedávné době, tak už se nedivím, kde se braly ty fámy o zaostalém Česku. Ano, vyrazili jsme autem do Černé hory (Montenegra). Výhoda kombíka je to, že naložíte vše do kufru a nic z vás netrčí a nepřečuhuje. To se stalo a tak jsme po pátečním žhavém poledni v dvouhodinové koloně na vídeňské magistrále centrem města, večerním hledání průjezdu Slovinskem mimo dálnici (jinak 10-ti denní známka na 20km dálnice za 800 Kč), nádherné cestě po chorvatských dálnicích zastavili nad ránem v sobotu asi 70km za Splitem a 190 km před Dubrovníkem na nedostavěném dálničním odpočívadle, které mělo rozlohu asi 20 fotbalových hřišť, a na tři hodinky vytuhli.

Probudilo nás sluníčko, horko a nádherně modré nebe. Moře jsme sice v noci zahlídli, ale teď jsme byli zase ve vnitrozemí Chorvatska. Do Budvy v Černé hoře jsme dorazili ve 14 hodin, poté, co jsme si prohlédli část Herceg-Novi, objeli celý Kotorský záliv (abysme na cestě zpět zjistili, že trajekt nebyl jen výmysl bedekrů) za jedním hodně, ale hodně pomalým dánem a poté jsme objeli Tivat tunelem před Budvou a vjeli do v létě nejlidnatějšího města Crne Gory - do Budvy. Módního přímořského letoviska na Budvanské riviéře, která měří celých 12km a nachází se prý na ní nejkrásnější pláže v Montenegru. V tomhle bedekry nelhaly.